Přestože jsem se jaksi zařekl, že o svých zážitcích z léta 2001 psát nebudu, tak o nich tady píšu. Svůj názor jsem trochu přehodnotil a uznal jsem za vhodné popsat období mého života, které pro mě bylo asi nejvýznamější.

Tedy onoho roku 2001 jsem opět strávil léto ve Spojených státech amerických, podobně jako rok předtím. Účastnil jsem se programu Work and Travel firmy Student Agency.

Ve své naivitě jsem se zpočátku jaksi domníval, že přijedu do států, najdu si práci a basta fidli. Později jsem se ale dozvěděl, že je potřeba odjet z ČR s již zajištěnou prací, takže jsem někdy v listopadu začal horečně hledat práci přes internet (např. tady). Naštěstí jsem práci našel do 3 dnů a za týden jsem měl podepsanou pracovní smlouvu. Původně jsem chtel sice pracovat v oboru počítačů (kvůli financí a praxi a vůbec), ale ukázalo se, že mě jenom přes léto nikdo u počítačové firmy nezaměstná a jako student mám víceméně nárok jen na běžné sezónní práce. Jedna z prvních odpovědí, která mi přišla od zaměstnavatelů byla z firmy SPMC, která se v Atlantě stará o několik desítek bazénů a koupališť tím, že zajišťují provoz, plavčíky atp. K mé velké radosti jsem byl přijat jako plavčík na celé léto. Protože jsem reálně znal své plavecké schopnosti, začal jsem každý týden poctivě trénovat, abych prošel kurzem, který je nutný k obdržení licence plavčíka.

Stejně jako už rok předtím, jsem si domluvil se svými profesory zkoušky v předtermínech. Opět mi vyšli všichni vstříc, takže všechny zkoušky jsem měl hotové ještě předtím, než vůbec zkouškové období začalo. V pátek 1. června jsem opouštěl domov a na hodinkách spustil stopky. Po třiceti hodinách jsem je opět vypnul. To už jsem ale seděl v kanceláři svého zaměstnavatele a domlouvali jsme se na podrobnostech práce. Byl jsem strašně unavený, protože jsem toho moc nenaspal. Dostal jsem na výběr, že můžu bydlet buď v apartmánech s ostatními plavčíky (kluci z Polska, Ruska a Slovenska) nebo můžu bydlet u rodiny manažera jednoho z koupališť. Protože mi bylo jasné, že na apartmánech bych mluvil jen polsky, rusky a slovensky a do států jsem jel především kvůli angličtině, rozhodl jsem se, že vyzkouším druhou variantu.

Vlastně už v neděli jsem začal pracovat, protože někteří plavčíci už pracovali a bylo potřeba je rozvést na jejich koupaliště. Po rozvozu mě můj zaměstnavatel zavezl k rodině, kde jsem měl bydlet. Byl jsem u nich asi hodinku a vlastně jsme se tak oťukávali, jestli by to jako mohlo fungovat nebo ne. Ukázalo se, že ano a to tak, že velmi. Tak jsem se dostal do rodiny Reillyových, k Doris a Jimovi, Hannah (7 let, na obrázku vpravo) a Emma (5, vlevo-baští špagety) a Corey (16). Pro holky jsem byl nový starší bratr s podivným přízvukem. Všichni mě brali automaticky jako dalšího člena rodiny, a vždycky jsem si tam taky tak připadal.

První tři dny jsem prošel velmi intenzivním tréninkem, které se skládalo ze čtení manuálu, sledování videa a praktického nácviku. Během kurzu jsme získali spoustu nových poznatků a jen jsme si tak pro sebe doufali, že nic z toho nebudeme muset nikdy použít. Probírali jsme různé záchranné techniky, první pomoc a kardiopulmonarní resuscitaci. Třetí den byly zkoušky. Celou dobu bylo docela hnusně, ale v den zkoušek bylo ještě hůř. Byl hrozný liják. Lijáky v Atlantě bývají krapet živelnější než v ČR, takže to bylo fakt husté. Vzpomínám, jak jsem stál v dešti, kapky mě štípaly do zad, já jsem pomalu nic neviděl. Zkoušející mi jen řekl: "pasivně tonoucí, stáří asi osm let, možné poranění páteře". No, a podle toho jsem ho musel zachránit a na břehu pak resuscitovat podle rozmaru zkoušejícího. Uspěl jsem, a tak mi do seznamu mých profesí přibyla další-plavčík (lifeguard).

Zpočátku léta bylo strašně málo práce a bylo to opravdu k uzoufání. Uvažoval jsem i o změně zaměstnání, ale situace se naštěstí časem změnila, takže práce postupně přibývalo. Můj typický pracovní den vypadal asi tak, že ráno, když jsem asi kolem deváté vstal, tak jsem si šel před dům pro noviny USAToday. Vrátil jsem se do kuchyně, udělal jsem si snídani (sandwich, pancakes, waffles, cereals, whatever...) a pomalu trávil snídani i nejčerstvější zprávy. Pak jsem se oblíkl do pracovního (plavky) a před jedenáctou jsem vyrazil na koupaliště, které bylo od našeho domu asi pět minut pěšky, protože patřilo přímo do našeho sousedství (neighborhood).

V práci jsem měl každodenní rutinu. Připravit lehátka, uklidit odpadky a povynášet koše, upravit toalety, bylo-li třeba, vyčistit kraje bazénu, vybrat z vody hrubší nečistoty (větve, listy), vyčistit pasivní filtry (skimmers), což znamenalo vytahat z nich zapomenuté hračky, brouky, listy, žáby atd. Pak se musely kontrolovat chemikálie (obsah chlóru a hladina pH). Kontrola chemikálií musela být provedena vždy nejméně třikrát denně.

Tohle celé zabralo vždy asi 15 minut. Potom jsem jenom čekal, až někdo přijde na koupaliště. To většinou trvalo kolem dvou hodin a ty jsem pak měl pro sebe. Protože jsem měl vody za celé léto docela plné zuby, tak jsem se nekoupal s nadšením, že mám koupaliště jen pro sebe, ale buď jsem si četl nebo jsem spal. Ještě jsem měl rád i kombinaci spánek a opalování. Jak jsem se postupně zdokonaloval, tak jsem vymyslel i kombinaci spánek na vodě na matraci s opalováním.

Celé léto mi přibývali známí a postupně jsem znal vlastně celé sousedství, všechny děti a jejich hry, problémy, radosti a starosti. Bylo to moc fajn, když jsem pak jel jen do obchodu nebo do kina a cestou jsem potkal spoustu známých, kteří třeba jen zamávali, nebo se zastavili na kus řeči. Nebo když si to naproti mně hasil tříletý Christopher a zahulákal wassssuuup! Hodně často mi pomáhal krátit čas můj kamarád Jamie (vpravo), což byl syn sousedů. Vzpomínám si, že jsme toho docela hodně protlachali.

No a tak se táhl vlastně celý den. Pražící slunce, odlesky slunce od vodní hladiny, křik dětí. Každou hodinku byla 10ti minutová přestávka. Mojí prací bylo vlastně jen dohlížet na děti a dávat pozor, aby jejich chování odpovídalo obsáhlé množině pravidel, příkazů a zákazů. Je fakt, že ty americké děti nemohou dovádět tak moc jako ty naše, ale zase se za celé léto nikomu nic nestalo. První pomoc jsem poskytoval jen dvakrát-tahání třísky a lepení odřenin.

V dobách volna jsem běhal po okolí, nebo jsem si zajel do blízkého nákupního centra a trávíval tam hodiny v místním knihkupectví Borders. Občas jsem sekal trávu, blbnul jsem s holkama "sestřičkama", chodil na večírky u sousedů, užíval si typické barbecue. Pomalu se mi začaly stávat samozřejmostí věci, o které jsem měl zanedlouho zase přijít. Za těch pár měsíců jsem děsivě zameričaněl a návrat do syrovosti ČR byl pro mě opět šokem. Nicméně poučen rok starou zkušeností jsem na tom nebyl tak špatně.

Protože v podstatě všechno, co jsem tehdy v Americe prožil je moc osobní na to, abych to tady popisoval, tak tímhle vyprávění o pracovní části končí. Všechny ty zážitky by vydaly nejméně na jednu knihu, ať už šlo o mou "rodinu" nebo později o dění kolem 11. září, kdy jsem byl vlastně v centru a velmi dobře jsem chápal, jak celou věc vnímají Američani. V té době se docela prohloubila má (jakási) nenávist k lidem v ČR (samozřejmě ne všem!), protože, když jsem na internetu sledoval, s jakým nezájmem a cynismem celou věc komentují a jak nic nechápou, a jak jim je to vlastně "švejkovsky" jedno, protože v "Praze to čmelákem do paneláku stejně nikdo nenapálí" a jak je Amerika daleko a jich se to vlastně netýká, a jak si to vlastně svým způsobem ti trhlí Američané zaslouží. A já jsem zatím sledoval televizi, kde jsem viděl spoustu lidí, kteří jako lusknutím prstů přišli o své nejbližší, zprávy o dětech, které si rodiče nevyzvedli z družin, protože rodiče už vlastně nebyli... Jaksi čím dál tím silněji jsem cítil, že s tímto "češstvím" se vůbec neztotožňuju, ať už to má znamenat cokoliv.

4 dny po útoku jsem se vydával na předem vymyšlenou a zaplacenou cestu, vlastně cestičku po USA. Chtěl jsem především navštívit sestřenice v Orlandu, a pak si zajet do Washingtonu a New Yorku. Vím, že rodiče, teda hlavně mamka z toho tenkrát měla docela vítr, protože měla strach, jestli se v útocích nebude náhodou ještě pokračovat.

I kdybych tu cestu neměl připravenou, tak jsem věděl, že do Washingtonu a hlavně NYC prostě musím... Tak jsem se vydal na cestu a opustil "rodinku", spoustu známých a přátel. Odchod byl pro mě asi tím nějtěžším, jaký jsem kdy zažil. Neřekl bych o sobě, že jsem nějaká měkota, ale tenkrát jsem byl na tom opravdu moooc špatně.

Takže ta první část cesty sestávala z osmihodinové cesty autobusem Greyhound z Atlanty do Orlanda na Floridě. Se sestřenicí už jsme byli domluveni, takže mě tam i se svým klukem čekala. Nevěděl jsem jestli ji ještě poznám, protože to bylo pět roků od doby, co jsem ji viděl naposledy. Poznali jsme se, zajel jsem k nim a probrali jsme novinky za posledních pět let. V Orlandu jsem měl být celkem 3 dny. Rozhodl jsem se, že druhý den strávím na pláži, tak jsem si zajel do Daytona Beach na pláž. Pláže byly liduprázdné, tak jsem se jenom coural po pláži, hrál si v oceánu a s pískem a byl dokonale šťastný. Bylo mi tenkrát moc fajn...

Z Orlanda jsem pokračoval letadlem do Washingtonu. Byly tenkrát dost divoké kontroly na letišti a celá ta atmosféra byla taková napjatá. Po příletu do Washingtonu to bylo všecko moc divné. Jednak jsem byl děsně utahaný, protože jsem čekal na letišti v Orlandu strašně dlouho. Po příjezdu do Washingtonu jsem zjistil, že nic nejezdí do downtown, proto kyvadlová doprava byla nějak omezená právě po útocích na NYC a WDC. Naštěstí jsem chytl letištního taxíka, který mě za $22 dovezl až k mému hostelu. Tam jsem zjistil, že vybírat hostely podle ceny není zdaleka ta nejšťastnější volba. Byl to slum nejtěžího kalibru. Kdybyste někdo jeli do WDC, tak se neubytovávejte v "India House Too". To India v názvu mi teď asociuje řeku Gangu, kde se každé ráno myjí věřící, přičemž řeka slouží i jako odvod kanalizace a hřbitov zvířat... Ve Washingtonu byla stejně docela nuda. Je tam sice pár hezkých věcí k vidění, ale to město je takové moc poklidné a nevýrazné. Je tam všude čistě a hezky, až uměle hezky, působilo na mě zpočátku docela "evropsky". Ve Washingtonu jsem strávil celkem 5 dní a ke konci mi to město už tak fádní nepřišlo.

Lehkým zpestřením mi ve Washingtonu byla návštěva Pentagonu, který byl ještě čerstvý po zásahu letadla. Bylo opravdu obtížné dostat se k dobrému záběru Pentagonu, protože všude byla spousta vojenských a policejních hlídek, ale asi po půlhodině se mi podařilo dostat se na stanoviště televizních štábů a udělat pár fotek. Ono stejně nebylo o co stát...

Po těch pěti dnech jsem se opět vydal na stanici Greyhound a pokračoval jsem autobusem do New York City. Město, které jsem si rok předtím tak zamiloval. Před Lincoln tunnel ze strany Jersey byly obvyklé zácpy, takže trvalo asi hodinu, než jsme se dostali na Manhattan, i když už byl na dohled. Opět po roce v New York City jsem cítil tu atmosféru, kterou snad nemá žádné jiné město na světě, energii a živelnost. S devadesáti kily mých zavazadel jsem se vecpal do metra a ujížděl jsem na 106st k hostelu. Měl jsem trochu obavy vzhledem k ubytování ve WDC, ale ty se po chvilce rozplynuly. Jazz on the Park na severozápadním rožku Central Parku měl velmi příjemné prostředí, čisté pokoje, ochotný personál mluvící neindickou angličtinou ;-). Ještě téhož dne jsem vyrazil do ulic, protože New York nikdy nespí a je tam vždy něco k vidění...

Druhý den jsem se vydal na jih směrem k WTC. Šel jsem pomalu, nebylo kam spěchat. Pomalu jsem se blížil k torzu WTC a cítil jsem nepopsatelný smrad gumy, prachu a ještě čehosi. Začalo přibývat prachu na ulici i okolních oknech. Pochopil jsem proč ve zprávach tak často používali výrazy jako "ground zero" a "war zone". Došlo mi to opravdu rychle. Záběry v televizi jsou opravdu matoucí, protože člověk vidí jen "rozbitý barák". Když ale jdete městem a najednou "nic", tak je to opravdu hodně divný pocit.

Na obrubnících jsem viděl pár lidí, kteří jen seděli a plakali. Bylo mi z toho všeho nanic. Ještě rok předtím jsem fotil obě věže hrdě vztyčené k nebi a teď tam nebylo nic. Pohled z Twin Towers byl naprosto úchvatný a jedinečný. Už si jej nikdy nikdo bohužel nevychutná.

I přes zátarasy jsem udělal pár fotek z toho co zbylo a upaloval jsem pryč zaprášeným jižním Manhattanem, směrem do Brooklynu. Z Brooklyn Bridge vypadal Manhattan pustě (dá-li se tohle o Manhattanu vůbec tvrdit), navíc jsem si živě dokázal vybavit, kde věže stály. Bez nich to vypadalo opravdu divně, prostě tam chyběly... Udělal jsem pár fotek mostu a z mostu a pomalu jsem se vracel zpátky a sem tam něco vyfotil.

Předposlední den jsem strávil větší měrou v Central Parku, který je pro mě naprostou oázou klidu. Pozoroval jsem úžasnou mozaiku lidí, kteří běhali, jezdili na kolečkových bruslích, kole nebo koni. Lidí, kteří cvičí wu-shu s mečem, tai-či... Nebo prostě jenom vegetili. Kdo v NYC nebyl, tak nechápe, ti co byli mi rozumí... Snažil jsem se nemyslet na to, že musím další den odlítat ze států, ale moc mi to nešlo. Bylo mi smutno, když jsem si uvědomil, co budu opouštět a do čeho se vracím, freaking Czech Repulic.

Byl konec září 2001 a já jsem seděl v Boeingu 747 společnosti Lufthansa na letišti JFK v New York City. Letadlo bylo připraveno k odletu a já jsem dopisoval poslední řádky deníku z léta. Letadlo se odlepilo od terminálu, narolovalo na runway a s povolením ke startu se odpoutalo od země a vzdalovalo mě všemu, co jsem si zamiloval. V tom roce jsem prožil zcela určitě nejdivočejší, nejzajímavější léto, poznal jsem spoustu úžasných lidí, kteří mi navždy zůstanou v srdci.

Popis událostí vznikl v září 2001, tak to tak berte...