Zpět na hlavní stránku
Yo, what up?
Money talk$
Tongue neboli mluva
in USA
Tím to vlastně všechno začalo. Už ani nevím, jakým způsobem jsem zabloudil na stránky CCUSA. Poté, co jsem si obsah stránek přečetl se ve mně začaly mydlit dvě protichůdné reakce: nadšení a silná nedůvěra. Byl jsem nadšený z vidiny léta stráveného ve Státech, místo prohnití léta nicneděláním nebo klasické práce během léta. Každopádně pořád převládala nedůvěra. Jako klient zkrachovalé Moravia banky jsem se naučil nedůvěřovat všemu-zejména tomu, co vypadá na první, někdy i druhý pohled hezky. Není to sice úplně pozitivní přístup, nicméně vás to mnohdy dokáže ochránit před nepříjemnými událostmi. Nechtělo se mi jen tak dát někomu x dolarů a strávit léto v ČR, bez dolarů, bez iluzí... Proto jsem pořádně studoval webové stránky týkající se CCUSA a započal živou e-mailovou diskusi se Standou Kambou ze CCUSA, který měl až neuvěřitelnou trpělivost se zodpovídáním všech mých dotazů. Když si představím, že se ho podobným způsobem ptalo na stejné otázky dalších tři sta lidí...
Potom už to šlo nějak ráz na ráz. Domů mi přišly informační letáky a taky application form, který jsem vyplnil, udělal jsem koláž (osobní fotky v nejrůznějších situacích) a přidal životopis a čtyři pasové fotky. Dále se přidávají dvě doporučení od lidí, kteří musí svým podpisem stvrdit, že jste naprosto nepřekonatelní v práci s dětmi, a že pokud by měly svěřit své děti do vaší péče, tak by tak činili s lehkým srdcem a radostí. Na tomto místě bych chtěl poděkovat svým profesorkám paní Evě Hradilové (fyzika) a Vlastě Krupkové (matematika), které mi tato doporučení poskytly. Tyhle věci se potom posílají do CCUSA v Praze (nebo se vezmou na osobní pohovor), odkud to zase předávají do Států. Tam to dostávají vedoucí táborů, kde si na základě formuláře/vzhledu/životopisu vybírají své budoucí zaměstnance. Kromě toho se do CCUSA posílá výpis z rejstříku trestů (což vás stojí 50 korun za kolek). Má první investice do programu CCUSA byla 2.11.1999, kdy jsem se nechal za 80 ká čé vyfotit. Těch investic potom přibylo.
21. listopadu 1999 jsem měl v Praze osobní pohovor, na základě kterého lidi přijímají do programu CCUSA. Jde jenom o to, že umíte mluvit a reagovat v angličtině. Rozhovor trval asi 40 minut a docela dobře jsem si pokecal s mladým, pohodovým Američanem. Takže nic vážného. Po úspěšném složení vstupního pohovoru jsem odevzdal přihláškový formulář se všemi náležitostmi a zaplatil jsem vstupní poplatek USD 75 a dostal jsem číslo CZ0016. Tenkrát jsem to platil v korunách a platil jsem 2700,-. Pokud vám to dobře počítá, tak víte, že kurz dolaru byl 36 korun. Dneska, kdy píšu tenhle text (konec září 2000) je dolar za 42 korun. Nechci vidět kurz dolaru za dalších deset měsíců...
1. Prosince 1999 jsem převodem doplácel dalších 300 dolarů. Z toho bylo 225 dolarů jako doplatek k registraci (tzn. Registrace je 75+225=300 dolarů) a dalších 75 dolarů byl příplatek za to, abych mohl letět z Prahy místo z Frankfurtu. Vřele doporučuji zainvestovat těch 75 dolarů za odlet z Prahy, protože kamarádka, která letěla z Frankfurtu říkala, že tam musela na letišti přečkat noc. A jestli někde nerad čekám, tak jsou to letiště. Cestou tam se to ještě dá, ale když si představí, že po zpáteční cestě skončím ve Frankfurtu a odtamtud se musím dostat domů ještě nějakých 575 kilometrů (přes Polsko), tak mě tahle představa vůbec neláká. Já jsem měl dost, už jen když jsem musel jet po příletu do Prahy ještě 6 hodin vlakem. Když si představím cestu Karviná-Frankfurt a pak Frankfurt-Karviná, tak jsem rád, že jsem těch 75 dolarů navíc vrazil (myslím, že to vychází i levněji než ta cesta tam i zpátky-aspoň v době mého odjezdu).
1. února už roku 2000 jsem jel do Prahy na tzv. Camp Fair. Je to událost, kde se sjedou někteří vedoucí táborů z USA a přímo na místě si vybírají své zaměstnance. Projedou tímhle způsobem asi tak čtyři evropská města. Takže po příjezdu do Prahy jsem si na místě Camp Fairu vyzvedl svoji přihlášku (application form se všemi náležitostmi) a procházel se kolem vedoucích. Ti seděli za stolkama, za sebou měli většinou nějaké informace-typu a umístění tábora. Bylo jenom na nás (lidech přijatých do CCUSA programu), abychom si vybrali tábor, který se nám líbí. Bylo tam hodně táborů pro postižené děti, tábory pro židovské děti a pro děti ze sociálně slabších rodin. Potom jsem našel tábor tak akorát. Seděli tam Mike a Sandi-vedoucí tábora VACAMAS ve státě New Jersey. Tak jsem si k nim sedl a začali jsme si povídat o tom, proč zrovna já budu ten pravý oddílový vedoucí pro děti na jejich táboře. Vedle mě seděla nějaká holka-Zuzka se jmenovala-a procházela tím samým pohovorem. Sandi sice pořád nešlo do hlavy, jak mé profesorky matematiky a fyziky vědí, jak umím pracovat s dětmi, když mi napsaly ta doporučení, ale to se myslím nějak vykrystalizovalo. Pohovory skončily tak, že nás oba přijali a se Zuzkou jsme se pak vídávali na táboře téměř každý den. Podepsal jsem pracovní smlouvu s táborem, zavolal jsem šťasten domů, že jsem přijatý a jel jsem domů. Jenom si pamatuju, že to byl můj jazykově nejhorší pohovor v angličtině. Potom, co jsem ten den přijel domů jsem byl strašně unavený (cesty vlakem Karviná-Praha, Praha-Karviná), ale nesmírně šťastný, protože jsem měl o jednu (hodně velkou) starost méně. Byl jsem přijatý na tábor. Klasický scénář totiž vypadá tak, že poté, co jste přijati do programu jen čekáte, než se vám někdo ozve s tím, že jste přijati i na tábor. A takhle můžete čekat pěkně dlouho. Proto jsem byl rád, že čekat nemusím, a že mám další jistotu v kapse. Na Camp Fair byla spousta lidí a) ti, kteří o CCUSA nic nevěděli a přišli se informovat b) lidi, kteří přišli na pohovory a c) ti, kteří přišli za pravým účelem Camp Fair-hledat umístěnku.
10. Dubna 2000 jsem zaplatil 1886 korun za víza (už včetně kurýrního poplatku). To už jsem si začal uvědomovat, že termín, kdy opustím ČR se docela drsně blíží. 20. Května mi pak přišla víza domů a tím jsem byl skoro u cíle...
29. Dubna 2000 jsem jel opět do Prahy, protože se tam měla konat informativní schůzka a dostávali jsme nějaké materiály (informace o odletech atp.). Přijelo asi tři sta lidí. Schůzku jsem shledal silně nezajímavou, protože se jen dokola omílaly věci, o kterých už stejně všichni věděli a pokud ne, tak si je mohli každopádně někde přečíst. Jedna hloupá otázka střídala druhou... Takže po přestávce jsem se sebral a jel jsem domů. Nicméně schůzka byla přínosná v tom, že byly zveřejněny seznamy všech lidí s táborem, kam jedou. Takže jsem získal kontakty na lidi, kteří měli jet do tábora. Navíc jsem poznal Ivanu, která měla jet se mnou do tábora, představil jsem ji Zuzce, která tam byla taky. Už se to pěkně rozrůstalo. Dva jsou pár, tři už je banda. Když jedete někam daleko od maminčiny sukně, tak je pro vás vždycky výhodou, když s vámi jede někdo, kdo má úplně stejné (ne-li horší) starosti, o které se s vámi rád(a) podělí.K tomu abych mohl jet do Ameriky jsem potřeboval v zásadě čtyři věci:
Všechno už jsem, kromě posledně zmíněného bodu, měl. V letním semestru 2000 jsem musel složit celkem 8 zkoušek, což ve čtvrtém ročníku informatiky na VUT představuje přeci jenom jistou zátěž. Navíc jsem na zkoušky neměl moc času a jednoduše jsem si nemohl dovolit selhat. Naštěstí už na začátku semestru jsem se domluvil s profesory, kteří mi kupodivu vyšli vstříc s včasnými termíny zkoušek a s včasnými opravami písemek (na VUT jsou termíny pevně dané-není to jak jinde, že člověk přijde v podstatě kdy se mu zachce). Jeden předmět z léta jsem udělal dokonce ještě před létem a v létě jsem si ho pak byl jenom zapsat. To se sice neříká, ale... S tím byla taky legrace. Přišel jsem za tím profesorem a povídám mu: "Dobrý den, já jsem tady u vás byl v zimě a..." bla bla "tak jste mi řekl, že si tu známku mám přijít zapsat někdy v létě". Sranda byla v tom, že si mě ten profesor vůbec nepamatoval a myslel si, že si z něho utahuju a známku nechtěl uznat. Naštěstí jsem si pamatoval, že si o mně udělal záznam do svého notesu, takže známku jsem nakonec dostal... Všem profesorům patří můj dík, protože by stačilo, kdyby jeden z nich nechtěl a do Států jsem nejel. Mám hrozné štěstí na dobré lidi. Všechny zkoušky jsem nakonec v šibeničním termínu dokončil, navíc lépe než kdykoliv předtím. Cesta do Ameriky pro mě byla asi silnou motivací.
Před odletem jsem samozřejmě čile komunikoval se svým táborem poštou, e-mailem, telefonem. Chodily mi informace o táboru. Na oplátku jsem do Ameriky posílal informace, které potřebovali oni-zdravotní formuláře, údaje o pojištění atp. Taky jsem si zatím na Dopravním Inspektorátu vyřídil mezinárodní řidičský průkaz. Je k tomu potřeba jedna pasová fotka, občanský a řidičský průkaz a padesátikorunový kolek. Za to dostanete neskladnou knížečku, která vás opravňuje k řízení v několika zemích včetně USA. Řidičák jsem sice mít nemusel, ale jak se později ukázalo, tak ta investice 50 ká če, byla velmi, velmi dobrá. Jak se jezdí ve Státech se dá nastudovat třeba v Driver's Manual. Je to manuál, kde jsou jednak pravidla silničního provozu a taky dost užitečných informací. Tento manuál se dá stáhnout na DMV (Department of Motor Vehicles-něco na způsob našeho Dopravního Inspektorátu) státu, kam jedete..
Takže se mi nakonec všechno povedlo. Splnily se mi všechny čtyři body, které byly nutné k tomu, abych mohl letět. Když nad tím dneska uvažuju, tak jsem měl neuvěřitelnou dávku štěstí. Při škole jsem ještě pracoval asi 30 hodin týdne a dodneška nechápu, jak jsem to dokázal skloubit a hlavně udělat všechny zkoušky. Nicméně, povedlo se.19. června 2000 dopoledne jsem stanul na ruzyňském letišti a čekal jsem na agenta CCUSA, paní Kosovou. Už tam bylo pár lidí, kteří měli taky letět. Potom přišla paní Kosová a začala rozdávat letenky. První holka ve frontě však skončila tím, že se její letenka nenašla. To to pěkně začíná, řekl jsem si. Ještě pár takových a nemusím letět. Naštěstí MOJE letenka tam byla, takže jsem letět mohl. S tou holkou jsem se potkal další den na snídaní v New Yorku, kde mi řekla, že šlo o nějakou administrativní chybičku. Okamžitě jí však byla vystavena nová letenka, takže letěla ještě téhož dne pouze jinačí cestou. Je vidět, že CCUSA se postará...
Sedíc v letadle někde nad Čechama jsem si pěkně zhluboka vydechl. Dokázal jsem to...
Než se dostanete k vytouženému cíli, je potřeba vyplnit spoustu formulářů. Většinou po vás chtějí podpis, někde i fotku, takže si připadáte slavní a žádaní :-)
J-1 je typ víza, který je vám udělen, když jedete jako studenti pracovat do USA. Jde o tzv. Interchange program. Tato víza jsou vám poskytnuta, když jedete s nějakou agenturou, která je pod záštitou USA (agentura musí mít povolení tato víza poskytovat, což ji umožňuje tzv. Sponzor víza). Pokud není, tak v tom něco smrdí. Všechny běžné agentury (CCUSA, Camp America, BUNAC, Student Agency atp.) to mají v pořádku a většinou ve svých materiálech zvlášť zdůrazněné. Informace o vízech viz níže.
IAP-66 je formulář nutný k vyřízení víz typu J-1. Jde o 3 kopie průklepových papírů z jehličkové tiskárny. Každá kopie má jinou barvu (bílá, žlutá, růžová). Když je dostanete domů, stačí je jen podle přesných instrukcí vyplnit. Po příletu na letiště v USA vám imigrační úředník nechá, respektive musí nechat zrovinka tu růžovoučkou. Tu si pak necháváte v pase po celou dobu pobytu.
Form 156 je ohyzdný formulář formátu A5. Je potřeba se tam nalepit (fotku) a opět podle instrukcí vyplnit. Nic složitého. Přikládá se k žádosti o víza. Je to český formulář, ale jeho anglickou verzi mám pro zajímavost tady (jen abyste věděli, jaké tam jsou položky).
I-94 a custom declaration jsou dva papírky, které se vyplňují v letadle. Jde pouze o poskytnutí základních informací a v případě custom declaration o vyjmenování zboží, které sebou vezete. Do USA se nesmí přivážet nože motýlky (switchblade knives), čerstvá zelenina, maso (takže svačinu nechejte v letadle) atp. Útržek formuláře I-94 vám přicvaknou do pasu.
K vyřízení víz potřebujete:
Všechny tyto a další informace jsou stejně vypsány v knížečce, kterou dostáváte od CCUSA, kde je všechno hezky vysvětleno.
Mé přípravy na cestu spočívaly v tom, že jsem si asi v lednu :-) udělal seznam věcí, které si povezu sebou. Od ledna až do dne odjezdu jsem seznam různě upravoval tak, abych vezl věcí co nejméně a především vezl to podstatné. Ono se to dá stejně jen velmi těžko odhadnout, když jedete někam poprvé v životě na tři měsíce.
Přestože jsem vezl velmi málo věcí, tak mi v Americe nic nechybělo. Měl jsem skutečně všechno, co jsem potřeboval. Popřípadě, co potřebovali půjčit kamarádi (šitíčko, spínací špendlíky, kancelářské sponky, ořezávátko, připínáčky, nůž atp.). Navíc se mi povedlo vézt několik věcí, na které jsem za celé léto ani nešáhl a vezl jsem je do Ameriky zcela zbytečně. Byl to především můj oblíbený černý svetr, který jsem doma po příjezdu vytáhl přesně tak, jak jsem ho předtím doma před jedenácti týdny zabalil. Hned za ním následuje laso (lasuju rád a bláhově jsem si myslel, že na to na táboře budu mít čas), asi dvoukilový slovník Longman, bez kterého se nehnu na krok (v USA jsem ho otevřel asi dvakrát) a rubikova kostka (podobně jako s lasem). Těch věcí, které jsem ve skutečnosti nepoužil bylo možná trošinku víc, každopádně to byly (oproti těm vyjmenovaným) prkotiny. Z toho, co jsem tady vypsal plyne jedno ponaučení: nevozte do států koniny. To co by se mohlo týkat vás by mohl být snad jen případ svetru-záleží na tom, kam jedete, do Maine nebo Minnesoty bych si ho asi vzal. Dále pak slovník. Stačí vám nějaký malinký pidi slovník anglicko-český, česko-anglický, kde najdete vše, co potřebujete. Na zbytek se v pohodě doptáte. To co jsem na druhé straně využil velmi dobře byla větrovka, která mě držela v teple a chránila před deštěm. Při dobrém sbalení zabírá minimum místa a na táboře je neocenitelná. Ještě než jsem odjížděl, tak jsem si ve sportu navíc koupil pláštěnku za 50 korun-taky se osvědčila. Je to takový velký igelitový pytlík se třemi otvory-typ poncho.
Velmi dobrou službu odvedl můj budík, který mě každé ráno chudák budil.Ve tmě, v zimě, bylo mu to jedno. Udělal všechno proto, abych byl vzhůru, a za to mu tady děkuji. Co jsem si mohl vzít, byl spacák. Sice jsem ho nějak moc nepostrádal, protože po táboře jsem necestoval, a když jsem jej potřeboval v táboře, tak mi vždycky nějaký půjčili. Taky je dobré vézt si vlastní fotoaparát a filmy, protože tyhle věci jsou v Americe docela drahé (stejně jako vyvolávka filmu). Všude se dá sice koupit foťák na jedno použití (říkají mu disposable), který už má v sobě film, a který se dává vyvolávat i s filmem (vyvoláním se foťák znehodnotí). Cena těchto foťáků je ale 9 až 15 dolarů, když navíc připočtete vyvolání, tak je to docela slušná hodnota za nějakých 36 fotek (pokud všechny vyjdou). Stejně to je s cenou monočlánků. Pokud potřebujete monočlánky do svítilny (walkmanu, discmanu, budíku atp.), je lepší si je koupit u nás, protože 4 obyčejné monočlánky vás vyjdou na 3 až 5 dolarů.
Před cestou do Států, jsem se snažil nasát do sebe co nejvíce možných informací, především o lidech, jejich zvycích a USA samotných. Abyste se nemuseli prokousávat vším, čím jsem musel já, tak uvádím pouze ty zdroje, které pokládám za obzvláště užitečné.
Knih jsem o Americe přečetl strašnou spoustu a ty, které mě zaujaly, dobře se četly a obsahovaly užitečné informace, jsou tady:
| amerika v zrcadlech Jiřina Rybáčková Český spisovatel, 1995 ISBN 80-202-0571-3 | Je taková nenáročná kniha. Je to v podstatě takové povídání, které je velmi dobře prošpikováno informacemi o USA. Nebo možná informace prošpikované povídáním. Každopádně velmi povedená kniha. |
| Tenkrát v Americe Ze zápisníku zahraničního zpravodaje v USA Jan Šmíd Radioservis, 1998 ISBN 80-86212-02-5 | Velmi dobře napsaná kniha o Americe. Autor jako v ní jako bývalý zpravodaj v USA popisuje své zážitky ze získávání reportáží, obsahuje i některé z reportáží. Kniha je napsaná lehkým tónem a velmi dobře se čte. Osvědčí se i při výběru cestovní trasy po USA, protože je tak trochu i cestopisem a má moc hezké fotky. Vřele doporučuji. |
| Jak studovat v Americe s minimálními náklady Amrit Bir Tiwana Pragma, 2000 ISBN 80-7205-708-1 | Přestože je o studiích obsahuje tato kniha spoustu užitečných, praktických informací. |
| Turistický průvodce Baedeker New York Slovart, 1999 ISBN 80-7209-134-4 | Z velkého výběru průvodců jsem zvolil právě Baedekera. Oni ti průvodci jsou v podstatě všichni stejní a přibližně stejně drazí. Průvodce obsahuje i mapu na které je zmapován New York (Manhattan), celá oblast New Yorku a systém metra města New York. Mapu metra mám i tady (obrázek gif-velikost 241 650B). V průvodci je vzadu spousta adres, ale New York se mění trošku rychleji než tištění průvodci. Tak jsem si v průvodci našel, že na 163 Bleecker St. Na Manhattanu je knihkupectví, které se specializuje na sci-fi literaturu (chtěl jsem si koupit knihu Terminator 2-Judgment day, kterou jsem nemohl nikde sehnat-objednávat ji se mi nechtělo). Tak jsem přišel na tu blíkr strít a na čísle 163 byla nějaká čínská restaurace místo mého vysněného knihkupectví... |
| Spojené státy americké Průvodce do zahraničí Jaroslava Janoušková, Jan Votýpka Olympia, 1995 ISBN 80-7033-351-0 | Tato kniha obsahuje hodně informací o jednotlivých státech, dále pak návrhy zajímavých tras, popis velkoměst, informace o národních parcích, Velkých jezerech a nejrůznějších monumentech. Dále pak obsahuje i hodně praktických informací. |
| World Almanac 1999 | Tahle kniha se poněkud vymyká ze seznamu, protože jsem si ji koupil až ve Státech. Každoročně vychází tyhle knihy typu almanac (a vydávají je nejruznější vydavatelství-New York Times, Time atp.). Jsou to velmi obsáhlé (přes tisíc stran) statistické ročenky, které obsahují naprosto vyčerpávající informace o všem možném. Je to sice World Almanac, ale tak mi to připadlo, že převážná část informací je spjata s USA. Jistě jste si všimli, že jsem si koupil rok starou ročenku. Ty rok staré se totiž dají sehnat za směšnou cenu (kolem dvou babek), kdežto ty nové stojí kolem desíti dolarů. Ročenku 2000 si koupím zase příští rok, abych se podíval, jak se za ten rok zvýšila dojivost krav v Michiganu (třeba). |
Pár informací o vízech a práci v USA (umístěny lokálně):
Důležité informace o legální a nelegální práci ve spojených státech (dokument html-velikost 5 970B)
Kdo je způsobilý k udělení pracovních víz v USA? (dokument html -velikost 7 981B)
Kompletní seznam us víz (dokument Word 6.0-velikost 26 112B)
Úvod do amerického vízového systému-04.12.1999 (dokument Word 6.0 -velikost 83 968B)
Odkazy:
Nejčerstvější informace o vízech a věcech týkajících se vstupu do USA najdete na stránkách American Embassy in Prague.
Hodně užitečných informací lze nalézt v Akademickém informačním centru.
stránky společností zajišťujících práci na táborech v USA nebo práci v USA:
Camp Counselors USA v ČR
Camp America
APEX international educational exchange
STUDENT AGENCY
BUNAC
C & CI – „WORK AND TRAVEL PROGRAM"
SERVUS
Jinak ohromná spousta informací leží samozřejmě všude na webu. Stačí se jen zanořit a hledat. K hledání jsem používal především oblíbenou Altavistu a oblíbený Seznam (, protože tam najdu co neznám. Cha).
Hodně (někdy i užitečných informací) se dá získat na stránkách lidí, kteří v Americe pracovali nebo pracují. Přitom je úplně jedno, zda tam pracovali na táboře, nějakém pracovním programu, jako au-pair nebo ilegálně. Odkazy na stránky těchto lidí můžete najít na stránkách organizací a agentur, které zprostředkovávají práci v USA (včetně au-pair). Neuvádím, žádné odkazy, protože agentur je spousta, stačí jen hledat.
Zpět na hlavní stránkuYo, what up?Money talk$