Do Ameriky jsem tedy odlítal na tábor VACAMAS (41° 3' 2" North-74° 23' 29" West, což je na úrovni Říma nebo Barcelony), který leží mezi městečky West Milford a Bloomingdale ve státě New Jersey-NJ (Garden State). Smlouvu jsem měl podepsanou na práci Teen Counselor/Computer Specialist. Takže pracovní náplní mých příštích devíti měsíců, měla být práce s dětmi, jako oddílový vedoucí.
Odlétal jsem 19. června 2000 z Prahy ve 12:00. Měli jsme mezipřistání v Zurychu ve 13:15. Odtamtud už jsme měli letět do New Yorku v 16:35. Volný čas jsem v Zurychu zaplácnul tím, že jsem chodil po letišti a brouzdal po Síti v koutku s Internetem (samozřejmě zadarmo). Odlétali jsme asi s hodinový zpožděním, protože jsme čekali až nám do letadla dovezou jídlo. V letadle měl každý v sedadle před sebou umístěnou obrazovku a v opěradle křesla ovládání. Cestující mohli sledovat více kanálů. K dispozici byly dva filmy, kanál se seriály (sitcomy), hudební kanál s asi 20 různými žánry a promítání pro děti. Dále se daly hrát různé hry. Nejzajímavější byl kanál, kde se ukazovaly informace o letu (výška, rychlost, vzdálenost do cíle, venkovní teplota) a občas problikla mapka s aktuální polohou letadla. Letěl jsem se společností Swissair. Let měl trvat 8,5 hodiny, časový posun je 6 hodin, takže na letiště Newark jsme měli přistát (jakoby) o 2,5 hodiny později. Asi po dvou hodinách jsem se začal v letadle nudit. Spát se mi vůbec nechtělo (byl den), na čtení jsem nic neměl. Hudba i seriály jely ve smyčce, takže jediný dynamický program, který se dal sledovat byly údaje o letu. Nevím, jak to letušky a letušáci dělali, ale vždycky, když jsem se začínal jó nudit, tak začali roznášet jídlo. Jídla jsou v letadle vždycky stejná (bez chuti), ale tady mi chutnalo nějak víc. Dostali jsme i čokoládu, zmrzlinu (vynikající, karamelovou) a pití, co hrdlo ráčí. Personál byl velmi příjemný. V Newarku jsme přistáli podle letového plánu, takže letadlo dohnalo hodinové zpoždění. Takže let byl docela fajn, až na to, že to (pro mě) bylo trochu dlouho. Na letu mě totiž baví hlavně start, přistání a turbulence. Když se při letu nedá navíc nic pozorovat, tak je to nanic. Snad drobná nepříjemnost, holce vedle mě nějak nesedlo hlavní jídlo, takže se ho zbavila vyprázdněním obsahu žaludku do chytře připraveného pytlíku. Ne, že by se mě to nějak dotklo, ale tak trochu jsem nevěděl, co mám dělat. Přidat se? Dívat se jinam? Vzhledem k tomu, že jí bylo asi krapet hůř než mně, tak má nepříjemnost byla opravdu triviální.
V Newarku jsme přistáli podle očekávání. Dělali jsme si legraci z toho, že letadlo vpálí přímo do terminálu, protože se to samé stalo v Newarku asi tři dny předtím. Nejdříve jsme se dostali k imigračním úředníkům. Utvořila se tam docela dlouhá fronta. Odbavování šlo ale svižně, takže jsem na řadu přišel asi po desíti minutách. Imigrační úřednice se mě jenom zeptala co jedu dělat a na jak dlouho, nechala mi růžovou kopii IAP-66 a přicvakla mi do pasu status (bez ohledu na platnost víza vám právě STATUS udává dobu, po kterou můžete ve Státech být) a rozloučila se se mnou. Toť vše. Pak jsem si vyzvednul batoh a při východu už jsme uviděli mladého kluka s cedulí CCUSA. Když už nás bylo více, udělala se prezence, počkali jsme asi patnáct minut na autobus a frčeli jsme na Manhattan na kolumbijskou univerzitu, kde jsme měli přespat, a kde měl být další den orientation meeting. Na Manhattan jsme přijeli nějak kolem 10pm. Měli jsme perfektního řidiče, který celou cestu troubil a jel jak šílenec. Z nočního Manhattanu jsem toho moc neviděl.
Po příjezdu do Columbia University kampusu jsme šli do budovy, kde jsme měli spát. Zaregistrovali jsme se u pultíku, dostali jsme klíče od pokoje (každý měl svůj pokoj), lůžkoviny (tohle slovo mi poradil taťka, protože jsem si nevzpomněl, jak se to řekne česky :-) ) a tričko CCUSA. Byl jsem docela utahaný, takže jsem si dal sprchu a šel jsem spát.
Ráno 20.6. jsme měli bohatou snídani (na způsob švédských stolů), na které byl i Bill Harwood (prezident CCUSA/WEUSA). Po snídani byl orientation, který trval asi dvě hodiny. Vzhledem k tomu, že každého čekal ještě orientation v táboře, tak tenhle v New Yorku byl zbytečný. Naštěstí to nebylo nudné, takže se to dalo vydržet. Nejdůležitější částí bylo podávání žádostí o Social Security. Do doby, než jsme měli dostat Social Security Number (kartička), nám dali potvrzení o tom, že jsme si o SSNo zažádali. Po orientejšnu jsem jel do tábora, podle instrukcí. Nejdříve jsem se musel dostat na Port Authority na 42st 8av a odtamtud autobusem 194 do Butler/Meadtown v New Jersey. Jely se mnou Zuzka a Míša, které tam měly pracovat taky. Ještě před odjezdem jsme zavolali do tábora, že jako jedem a oni nám řekli ať počkáme, že si pro nás přijedou. Tak jsme čekali. A nic. Tak voláme znova, co že se jako děje a oni zase ať počkáme. Tak jsme zase čekali. A zase nic. Tak jsem opět volali do tábora, kde nám řekli, že máme teda jet autobusem, protože táborový autobus, který pro nás jel se porouchal. Tak jsem jeli normálním autobusem NJ Transit. Jely s námi i tři holky z Holadska Nienka, Jolanda a Fatima. Fajn holky. Celou cestu jsme kecali mezi sebou, s řidičem autobusu a lidmi kolem nás. Po příjezdu do Meadtown už nás čekali řidiči a odvezli nás do tábora asi dvě míle vzdáleného.
Ve středu 21. června začal Orientation week. Celý týden vlastně probíhal tak, že jsem měli pořád někde nějaké meetingy. Lítali jsme celé dny po táboře. Účelem bylo, abychom perfektně poznali tábor za těch pár dní, protože my jsme měli být ti, kteří ví, kteří poradí. Ukazovali jsme si, kam děti můžeme vodit a kam ne. Na pláži se vysvětlovala pravidla pro koupání a záchranné akce (v čemž jsou Američani naprosto dokonalí-až přehnaně), v jídelně se vysvětlovala pravidla pro chování v jídelně-to samé v tělocvičně, na hřišti. Vysvětlovaly se postupy, jak se chovat při požárním poplachu. Dále se setkání týkala toho, jak vlastně s dětmi jednat, a jak na ně co nejlépe výchovně působit. Když se na to tak dívám, tak byl ten orientation week docela fajn a zajímavý, ale vzpomínám si, že mi to tenkrát strašně lezlo krkem a všechno mi připadalo hrozně zbytečné. Navíc jsem měl ještě docela problémy s vyrovnáním časového posuvu (jet-lag) a trvalo mi asi tři až čtyři dny, než jsem přešel na normální režim. Po dobu orientation weeku jsem byl ubytován v chatce.
Během orientejšnu jsem prodělal výcvik a testy First Aid (první pomoc) a CPR (KardioPulmonární Resuscitace), tenkrát mě to nudilo strašným způsobem, protože to trvalo dva dny. Taky přijeli nějací lidé (chlápek a ženská) odněkud (to je informace co?) a brali všem otisky prstů-tipoval bych je na policajty. Chlápek bral otisky a ženská si nás zapisovala. Zjistil jsem, že je to Polka, která v šedesátých letech emigrovala, tak jsme si trochu pokecali (v polštině) o tom, jak se jí líbí ve Státech. Po orientation weeku jsme měli den volna (day off), který jsem probrouzdal po okolí s kamarádem Honzou, který byl na táboře už loni a trochu mě zasvětil do toho, jak to tam chodí. A tábor mohl začít...
| 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 | 16 | 17 | 18 | 19 | 20 | 21 | 22 | 23 | 24 | 25 | 26 | 27 | 28 | 29 | 30 | 31 | |
| Jun | odjezd z domu | odlet do NY | odjezd do tábora | orientation | day off | 1st trip starts | |||||||||||||||||||||||||
| Jul | day off | one day trip | 6 day trip | day off | 1st trip ends | Atlantic City | Six Flags | 2nd trip starts | one day trip | one day trip | day off | 5 day trip | |||||||||||||||||||
| Aug | day off | 2nd trip ends | Seaside Heights | Woodbury Common | 3rd trip starts | one day trip | day off | 6 day trip | day off | 3rd trip ends | 1st day of TOP | ||||||||||||||||||||
| Sep | odlet z NY | odjezd domů | |||||||||||||||||||||||||||||
Tábor začal ve středu 28. června, týden po začátku orientation weeku. To už jsem věděl, že budu dělat v části Teens v biking division. Náš Division head (hlavní vedoucí) byl Glyn, kluk z Anglie. Další vedoucí byly Laura z Ohia a Louise z Anglie.
V části Lower camp, byly děti mladší dvanácti let. Od preps, což byla dítka do školy právě nastoupená, až po Upper juniors. Protože jsem byl v Teens, tak jsem moc informací o lower camp neměl. Měli úplně jinačí program, takže děti z Lower camp se s Teens většinou míjeli.
V části Teens byly děti od věku dvanácti let až do šestnácti nebo sedmnácti. Většinou jsme ale měli "děti" od čtrnácti do šestnácti let. V Teens bylo celkem sedm divizí. Biking (cyklistika), BSD (Basketball Skills and Drills-basketbal), Canoeing (Kanoistika), CBC (Camping, Backpacking, Canoeing-táboření, trampování, kanoistika), Rock climbing (skálolezení), Theatre (drama), LIT (Leadership In Training).
28. června začínal tábor. Děti měly přijet někdy kolem třetí hodiny odpoledne školními autobusy. Jenomže se to všechno nějak opozdilo a přijely až někdy večer. Byl v tom neuvěřitelný zmatek. Zavazadla se naházela na jednu velkou hromadu, ještě začalo pršet. Hledali jsme s dětmi z našeho oddílu jejich zavazadla. Přitom jsem viděl několik malých dětí asi z Preps, jak jen tak stály v dešti a brečely a nikdo jim nepomohl. Když jsem se jim snažil pomoci a ptal jsem se jich v jaké jsou divizi nebo kdo je jejich vedoucí, tak nevěděly vůbec nic. Organizace příjezdu byla totálně nepřipravená.
1. července. V oddíle jsem byl sice jedním z vedoucích, ale dělal jsem i Bike mechanist a má práce byla taky vozit vybavení a kola na výlety, které se v jednotlivých turnusech měly pořádat. Proto jsem potřeboval Mezinárodní řidičák (což jsem měl). Tábor si mě ještě potřeboval otestovat, jestli umím skutečně řídit. Jeden z táborových řidičů Rob vezl zrovna nějaké lidi do nemocnice, tak mě vzal sebou a cestou zpátky jsem měl jet já. Byl to obrovitánský Chevrolet s automatickou převodovkou. Na české poměry šíleně velké auto (asi jako tři Felicie těsně vedle sebe). Test proběhl v pohodě, takže jsem byl oprávněn jezdit po USA.
2. července jsem měl volno. Vstal jsem strašně brzo ráno a jel jsem do New Yorku. Přijel jsem tam asi v osm ráno. Celý den-asi dvanáct hodin-jsem jenom chodil po Manhattanu a fotil jsem. Byla zrovna v neděle a všichni byli doma. V ulicích bylo velmi málo lidí, jen občas někde v parčíku posedávalo pár lidí, kteří si četli nebo jen tak relaxovali. Bylo strašné dusno, slunečno, prostě ideální neděle. Fotil jsem většinou ulice, domy a některé typické památky. Protože bylo v ulicích i málo aut, tak se dalo fotit z prostředku ulice, takže fotky zachycují perspektivu do dálky ubíhajících New Yorských ulic. Prošel jsem jižní část Manhattanu od Port Authority na západě, na jih do Battery Parku, kde jsem viděl šílenou frontu lidí čekajících na převoz na Liberty Island, aby viděli sochu Svobody. Potom jsem šel po východní straně Manhattanu na sever, kolem Brooklyn bridge. Odtamtud jsem šel zpět do centra a dostal jsem se do China Town. New York rázem zmizel a ocitl jsem se v Číně. Čínské nápisy, všude plno Číňanů, že se téměř nedalo chodit, čínština na každém rohu... Chtěl jsem se podívat i do Twin Towers, ale nepustili mě do výtahu, protože moje šortky prý byly "too short"... Takže tuhle atrakci jsem odložil napříště. Do tábora jsem se večer vracel naprosto unavený a dokonale spokojený.
3. července jsme měli jednodenní výlet do státního parku WAWAYANDA (leží na hranici se státem New York), který byl od tábora vzdálen asi 35 mil. Původně jsem měl řídit auto s přívěsem, na které měla být kola, ale protože přívěs neměl v pořádku elektriku a byl zlomený hák, tak jsem musel vzít nákladní auto a kola naložit na korbu. Děti jely autobusem. Po cestě jsme koupili chleba, který jsme si v táboře zapomněli. Po příjezdu jsme si vzali jídlo a vyjeli jsme. Cestou se jedné holce udělalo špatně a vyzvracela snídani, Louise se s ní později musela vrátit k autu. Po chvilce jsme zastavili udělali jsme si lunch (toasty) a jeli jsme dál. Potom jsme projížděli jednu lesní stezku a jeden kluk spadl a ošklivě si poškrábal koleno. Na konci stezky jsme ho ošetřili, a protože se dětem stezka líbila, tak jsme jeli znova. Další kluk přeletěl přes řídítka (jako bych jim neříkal jak mají brzdit), takže jsme tuhletu stezku už vynechali a jeli jsme zpátky. Po příjezdu do tábora nás viděla Sandi (šéfka tábora) a když viděla, že máme kola na korbě náklaďáku místo na přívěsu, tak se docela naštvala. Za tři dny jsme totiž měli jet na šest dní do Pensylvánie a kola musela být na přívěsu, protože na korbě se setřásáním hodně ničí. Rob měl tedy tři dny na spravení přívěsu.
6. července jedeme do Pensylvánie na šest dní na cyklistický výlet. Přívěs samozřejmě nikdo nespravil, tak jsme na něm dělali den předem s Andrem (šéf Teens), natáhli jsme novou elektriku a museli jsme vyměnit hitch (bohužel jsem české slovo pro tuhle součást nenašel (snad závěs), ale je to ten zobák na přívěsu, co se nasazuje na kouli vzadu na autě). Vyjížděli jsme se zpožděním, protože nic nebylo připraveno. Organizace tábora opět totálně selhala. Na poslední chvíli jsme všechno nakládali a asi třičtvrtě hodiny mi trvalo připevnit kola na přívěs (ten dokázal pojmout až sedmnáct kol).
s asi dvou a půl hodinovým zpožděním jsme konečně vyjeli. Ještě jsem si byl poněkud nejistý s šestimetrovým přívěsem se čtrnácti koly za zády. Auto jsem měl Nissan Terrano s objemem 2,98 litru, perfektní řízení... To auto jsem si zamiloval. Bylo plně naložené jídlem na šest dní, stany, zavazadly, náhradními součástkami pro kola a nářadím a helmami. Děti totiž museli mít vždycky helmy (V New Jersey je to dokonce uzákoněno, že cyklisti musí mít helmy). Děti jely v dodávce, kterou řídil YD. Pořádně nevěděl kam jedeme, dostal instrukce těsně před jízdou. Cesta měla trvat asi 3 hodiny a jeli jsme sedm hodin. Já jsem vůbec nevěděl, kam jedeme-měl jsem jenom sledovat YDího v dodávce. Za toll plaza (místo placení poplatků na dálnici) na hranici s Pensylvánií (PA) nám ale YD ujel, protože "zapomněl", že za ním jedu já s Louise. Takže jsem se ocitl v Pensylvánii s plně naloženým autem s přívěsem, bez mapy, bez peněz, bez telefonních čísel tábora. Byl jsem v situaci, které Američani říkají "to be in (really) deep shit". Nicméně jsem věděl, že mám jet na západ. Louise byl totálně mimo, strašně nervozní a propadala panice: "já se jim na to můžu vys... Já jim to tu za těch pár šupů dělat nebudu..." Ta situace byla opravdu dosti zoufalá, nicméně YD s dětmi potřebovali nás a ne my je. Měl jsem plnou nádrž, kreditku na čerpání benzínu, takže přinejhorším bych se vrátil do tábora... Vzal jsem ale první dálnici na západ a jel jsem. Asi po patnácti minutách jízdy jsem uviděl dodávku na okraji, jak na nás čekají. Dost se mi ulevilo. YD se mi omluvil, že "zapomněl". Pro děcka byla situace samozřejmě naprosto jasná-"já s Louise jsme se ztratili". Konečně jsme po sedmi hodinách dojeli do kempu, kde jsme měli přespat. YD se ještě téhož dne vracel zpět do tábora, což jsme mu teda vůbec nezáviděl. Glyn nás zaregistroval na recepci kempu, zaplatil šekem a jeli jsme na naše místečko. Byla docela sranda s asi desetimetrovou jízdní soupravou najet do malého prostoru našeho tábořiště, ale byla to holt má práce a nikdo jiný by to neudělal...
7. července. Protože výlet byl navržený strašně pitomě, tak děcka dneska jezdily asi 45 minut, než jsme dojeli do dalšího kempu. Mojí prací bylo jezdit za celou skupinou a spravovat drobné závady, nasazovat spadlé řetězy a poskytovat první pomoc. Byla to sice nuda jezdit takhle pomalu, raději bych byl na kole. Měl jsem ale v autě rádio, takže jsem si pustil hudbu a klimatizaci a ani venkovní nesnesitelné vedro mi nevadilo.
11. července. Poslední den výletu. Ten jsme měli zakončit obědem u Amish lidí. Amish people patří k silně věřící sektě, straní se civilizace a jejích vymožeností (elektřina, auta atp.), jezdí ve vozech tažených koňmi a oblékají se jak lidé v 19. Století (a to fakt). Dojeli jsme teda na tu farmu, kde jsme měli mít lunch. V životě jsme neměl lepší jídlo. Spoustu věcí si vyrábějí nebo pěstují sami, takže všechno je dokonale čerstvé. Nakonec jsme dostali ještě domácí zmrzlinu a místní specialitu tzv. SHOO-FLY-PIE (koláč s melasou, nějakýma dobrotama a drobenkou). Byl jsme naprosto přežraný a nedokázal jsem si představit, že mě čeká tři hodiny dlouhá cesta zpátky do tábora do New Jersey. Zpátky jsme jel s Laurou, se kterou se mi jelo mimochodem tisíckrát lépe než s Louise a taky jsem si s ní líp pokecal...
12. července. Po příjezdu do tábora minulého dne jsme zjistili, že kuchyň byla totálně rozbitá a rozházená. Skříň s jídlem byla vyrvaná a jídlo bylo všude kolem. Medvědi. V místě kde jsme bydleli totiž byli medvědi-mimo jiné. Dále strašná spousta veverek (squirrel) a medvědů mývalů (racoon). Na noc jsme proto skříň zajistili a stan jsme zavázali. Ráno jsem si trochu přivstal, protože jsem si chtěl dát dlouho sprchu, oholit se a ostříhat si vlasy. Vstal jsem ráno v sedm, dal jsem si ručník kolem pasu (to jediné jsem měl na sobě), cukle na nohy. V levé ruce věci do sprchy, v pravé ruce holicí a stříhací strojek (clipper). Vyšel jsem ze svého stanu. Když jsem se tak podíval na kuchyň (stan s jídlem), tak mě napadlo podívat se, jestli jsme tam v noci neměli nějaké zvíře. Přiblížil jsem se ke stanu, který byl ještě pevně zavázán a před tím než jsem chtěl vejít, tak jsem několikrát poklepal na plachtu stanu-kdyby tam něco bylo, tak ať to raději uteče. Nic se nedělo, tak jsem se jal vejít dovnitř. Když jsem byl od vchodu asi půl metru, tak ze stanu vyběhla obrovská medvědice a utekla k deset metrů vzdálenému stromu. Byla tam asi za tři sekundy. Zastavila se tam a postavila se na zadní. Já jsem nevěděl, která bije, hrdlo stažené, ruce plné hygienického náčiní a nahotu skrývanou pouze ručníkem. Byl jsem naprosto paralyzovaný-spíše úlekem a překvapením, než strachem. Nicméně mi bylo celkem jedno, co bude dalším krokem medvědice. Dal jsem se na úprk do koupelen. Ten den jsem byl ještě pěkně dlouho vyklepaný, když jsem si uvědomil, jak zatraceně blízko u mě ta medvědice byla.
14. července jsem měl volno. Jel jsem do nákupního/obchodního centra (mall) Willowbrook, které je od tábora vzdálené asi hodinu. Zamiloval jsem si tamější knihkupectví BORDERS, které je velké asi jako obchodní dům u nás. Jelikož jsem blázen do knih, tak jsem tam strávil asi čtyři hodiny. Knihkupectví je gigantické, člověk si může nabrat desítky knih, zalézt si někam do koutku, sednout si do křesílka, či na zem a hodiny si nerušeně číst. Nikdo vás neotravuje pitomýma otázkama, jestli si něco nepřejete-což ostatně neznamená nic jiného než: "kup si to nebo vypadni a neočumuj". Navíc hraje pohodová, příjemná hudba a samozřejmostí jsou záchody pro zákazníky (samozřejmě zadarmo). Moc rád jsem se do tohoto knihkupectví vracel.
17. července. Včera odjely děcka. Jsem tomu docela rád. Paradoxně mi trochu chybí. Dnes je první den volna mezi turnusy (trip break). Tábor udělal pro lidi, kteří chtěli, výlet do Atlantic City (39° 21' 34" North-74° 26' 1" West). Je to město na jihu New Jersey, ležící na břehu Atlantiku (překvapivě). Každý si pak zajišťoval vlastní program. Atlantic City je samo o sobě město dosti nudné. Je strukturováno stylem: Atlantik, pláž+plus atrakce na pláži (obchoďáky, roller coasters-horské dráhy), boardwalk (chodník z dřevěných prken), obchody+kasina a nakonec směrem do vnitrozemí samotné město. Celý den jsem si vychutnával chůzi po pláži, občas jsem zabloudil do nějakého obchůdku. Bylo nádherně teplo, voda mi omývala nohy, všechny starosti jsem pustil z hlavy-no prostě idylka. Pak jsem nasbíral i pár mušlí. Západ slunce byl nad Atlantic City naprosto úžasný, nad pláží se vznášel lehký opar, no prostě paráda. Večeři jsem si dal v McDonald's, kde jsem uslyšel češtinu, od jednoho ze zaměstnanců, jak se baví s nějakým klukem. Povídám: "Vy jste, Češi?", no jasně, že byli. S tím klukem jsem si chvilku popovídal-pracoval tam na programu Work Experience (agenturu už si nevzpomenu). Výlet do Atlantic City byl, moc moc fajn.
18. července. Výlet do zábavního parku Six Flags. Spousta atrakcí, strašně drahé vstupné, utratil jsem celkem asi 50 dolarů. Poprvé v životě jsem si vyzkoušel horské dráhy-ty opravdu divoké. Přestože mě trochu mrzela výše vstupného (tábor nám totiž sliboval slevu, ale opět jaksi selhal ve svých slibech...), tak jsem si nakonec atrakce dost užil.
19. července-další várka dětí. To už by si tak člověk myslel, že ho nic nepřekvapí, ale děti byly naprosto, ale totálně jiné.
22. července-dneska jsme měli Teen's party. To se tak sebrala většina counselorů z Teens a vyjeli jsme si. Vzhledem k tomu, že jsem byl (a jsem) jistý abstinent, tak jsem dělal s Andrem řidiče. Sranda byla v tom, že ač byla sobota večer (11pm), tak jsme nemohli najít žádný podnik, kde bychom si mohli posedět. Nejdříve jsme chtěli jet na karaoke (ta je taková ta zábava, kdy se lidí ztrapňují zpíváním na playback-jinak ale legrace), ale všecko bylo pozavírané. Nakonec jsme jeli do Willowbrook do Friday's, kde jsme byli asi do 1am. Celková útrata za naši bandu (asi 15 lidí byla asi $320. Do tábora jsme museli dojet do 2am-jedno z táborových pravidel (curfew-zákaz vycházení)-v táboře museli všichni být do 2am.
27. července. Máme jet do Pensylvánie na šestidenní výlet. V New Jersey už týden prší a v Pensylvánii jsou hlášeny bouřky a tornáda, takže nejedeme... Jel bych až bych brečel. Bylo to super vypadnou na šest dní z kempu.
28. července. Pensylvánie se klidní-jedeme. Po přejetí hranic Pensylvánie ustávají deště, je nádherně. Necháváme za sebou deštivé počasí v NJ a užíváme si nádhery v PA.
30. července. Je mi 22.
1. Srpna. Už je srpen, utíká to strašně rychle. Končí šestidenní výlet, máme lunch na farmě u Amish people. Zatímco na prvním tripu jsme děcka na farmu odvezli, tak teď jely až na farmu na kolech (z posledního kempu). Takže po jídle jsem musel ještě připevnit kola na přívěs (trailer). Bylo šílené vedro, takže jsem se potil jak vrata od chlíva. Jako vždy, z PA se mnou jede Laura. Když jsem vlezl do auta, tak řekla: "We stink...". Povídám: "I know, it's me." "No I stink as well. I'm sweating really badly..." (Smrdíme. Já vím, to jsem já. Ne, já smrdím taky, strašně se potím...) Napravil jsem to deodorantem a přežraní odjíždíme do NJ. V pohodě a v klidu. Protože jsem přivazoval ta kola, tak Glyn, D (novopečený šéf Teens) a děti nás měli počkat u Burger King ve městě. Když už jsme opouštěli tu farmu, tak jsem musel jet šílenou polní cestou (s přívěsem!), protože dole pod farmou během toho, kdy jsme jedli nalili nový asfalt, který by moje naložené autíčko s přívěsem a koly nepřežil. Po příjezdu k Burger King jsem zjistil, že se urvala zástrčka elektriky u přívěsu. Laura navrhla, že budeme ukazovat rukama a jeli jsme bez elektriky na přívěsu. U Burger King na nás nikdo nečekal, tak jsme odjeli sami. Cestu už jsem docela znal, takže v ničem nebyl problém. Po nějakém čase, jsem ale zjistil, že řidiči za mnou nereagují, tak jak by měli a došlo mi, že bez té elektriky prostě jet nemůžeme. Zastavil jsem, jak nejdřív jsem mohl a spravil jsem to. Bylo naprosto úděsné vedro, Laura furt kvílela, jak je jí teplo. Slunce pražilo prostě neskutečně. Konečně jsme vyjeli. Laura vedrem usnula. Oba jsme měli sluneční brýle, v autě byla puštěná klimatizace. Jak jsme se blížili k NJ, tak přibývalo oblačnosti. Laura spala asi hodinu a já jsem jel s mapou na klíně (abychom pro jistotu nebloudili). Když se vzbudila, tak povídám: "tady je ale tma, co?". Laura neřekla ani slovo, jen si posunula sluneční brýle na čelo a oba jsme se začali smát-sundal jsem si i svoje sluneční brýle. V NJ jsem nabral benzín, Laura si skočila pro cappuccino, zatímco já jsem si povídal pumpařem-jo to je v NJ zajímavé, u pumpy si nesmíte nabrat benzín sami, ale musí vás obsloužit pumpař. Po příjezdu jsme zjistili, že zatímco v PA bylo těch šest dní nádherně, tak v táboře bylo celou dobu stejně hnusně, bylo pršivo, zataženo a hrozně vlhko. Nechápal jsem, jak jsem ještě ráno mohl nadávat na krásné, slunečné počasí... Ron, jeden z našich kluků-mimochodem nejstarší (17 let)-se v PA, tak přežral, že po příjezdu do tábora pětkrát zvracel. To jídlo bylo fakt vynikající a on to prostě přehnal.
7. Srpna. Včera skončil druhý trip a odjely děti. Měli jsme moc fajn děcka. Dneska je opět volno (první den trip break) a na programu je výlet na pláž Seaside Heights. Asi po dvou hodinách nás Rob dovezl na místo.
Bylo to strašně hnusné, rozbité staré parkoviště, ale to, co nás čekalo byla asi kilometr vzdálená pláž. Opět stejné schéma-obchody, atrakce a restaurace, boardwalk, pláž a Atlantik. Na rozdíl od Atlantic City se za vstup platily $2, za které jsem dostal vstupenku, která se na ruku dala jako pásek a platila pak celý den. Pláž byla úžasná a na rozdíl od pláže v Atlantic City jsem se tady i vykoupal (ne na pláži-v oceánu). Oceán je sice oproti moři studenější, ale za to bylo vedro, takže jsem rychle oschnul. Byl to nádherný den. Vždycky jsem se vykoupal, vyběhl na pláž, tam jsem se osušil a šel jsem do vody znova. Jé to bylo tak fajn. V podstatě celý den jsem ležel na pláži, hrál jsem si s pískem a užíval jsem si. Jestli mi teď něco chybí, tak je tohle rozhodně jedna z věcí. Zajímavou zkušenost jsem udělal s Atlantikem samotným. Narozdíl od moře jsou vlny Atlantiku o hodně silnější, takže samotné hrátky ve vlnách jsou zdrojem nekonečného potěšení :-). Ze začátku jsem ještě sílu vln neznal a když se jedna silnější blížila, tak jsem jí pro jistotu nastavil záda, jenže to bylo, jako by mě někdo praštil lopatou nebo lžící od bagru. Později jsem přišel jak na ně (na vlny) a bylo to moooc fajn. Super den na pláži.
8. Srpna jsme jeli do Woodbury Common Outlet ve státě New York. Tohle bylo vlastně městečko, kde byly místo domků obchody a bylo jich tam opravdu hodně. To je něco pro Američany, kteří nakupují jak diví a je to jedna z jejich oblíbených aktivit. Utratil jsem asi $70 za spoustu dárků.
12. Srpna chytil jsem angínu nebo chřipku od Laury a musel jsem do health center (táborová nemocnice). Byla tam i Ivana, tak jsem si měl aspoň s kým pokecat. Taky jsem si četl Andromeda Strain od Michael Crichtona.
17. Srpna poslední šestidenní výlet do PA. Cesta byla dlouhá, jelo se blbě. Přijeli jsme za mžení do PA. Jeden z kluků-Mark-asi půl hodiny po příjezdu: "I wanna try helmet. Where do we helmets?" tzn. "Chcu si zkusit helmu. Kde máme helmy?" v podstatě jsem vždycky balil veškeré vybavení já, nebo jsem ho aspoň kontroloval.
Bylo to prací nás všech, ale vždy jsem to raději kontroloval, až teď ne... Už když začal Mark mluvit o helmách, tak jsem horečně přemýšlel, kam jsme helmy zabalili. Výsledek prohledávání prostoru auta, dopadl jasně: helmy nejsou. Ve chvíli, kdy se Mark zeptal: "Kde máme helmy?" Glynovy došlo to samé a zeptal se mě: "Do we have helmets?"-"Máme helmy?". A já říkám: "Nope, we don't." Tak jsem si říkal: "No co, nejsou helmy, tak děcka budou jezdit bez helm." Dopadlo to ale jinak. Musel jsem pro helmy zpátky. Jel jsem s Louise. Cestu už jsem znal zpaměti, byl jen problém vyjet z té oblasti, kde jsme byli (Lancaster, PA) a dostat se na dálnici. Byla už totiž tma a jel jsem po cestách, kde jsem ještě nebyl. Navíc jsme měli jen orientační mapu bez měřítka nakreslenou tak, aby se vlezla na dlouhou nudli papíru, takže vzdálenosti na papíře neměly co dělat se vzdálenostmi ve skutečnosti. Do tábora jsme dojeli v jednu ráno. Jel jsem jak blázen a přestože byla noc, tak bylo na silnici tolik náklaďáků, jak ještě nikdy. V táboře po příjezdu byla ještě párty s lidmi z TOP (Top Of Pines), což byl náš sesterský tábor probíhající souběžně ve státě New York. Tak jsme se přidali a kolem 2am jsem šel spát. V poště jsem měl obálku s letenkami ze CCUSA.
23. Srpna včera jsme přijeli z PA. Bohužel jsme nejedli u Amish lidí, protože Paul, který pro nás vařil měl mrtvici a musel do nemocnice. Měl sice záchvat už když jsme u nich byli podruhé, ale do nemocnice nešel-až potom. Dnes jsem měl jet vyzvednout vybavení oddílu Rock climbingu, kteří lozili v oblasti Del Water Gap na samém západě NJ. To byla taky legrace, řekli mi: "pojedeš" a dali malinkatý papírek s instrukcemi. Vzal jsem si pro jistotu svoji mapu a vymyslel jsem si jednodušší trasu. Přijel jsem tam, vyzvedl jsem vybavení a jeli jsme zpátky. Děti vezl v dodávce Kevin, kluk z Birminghamu (UK)-mimochodem moc fajn kluk. Auto jsem měl plně naložené a když jsme vyjížděli, tak začalo pršet. Kevin je docela blázen, takže na dálnici jsme se honili (já jsem taky blázen). Jeli jsme silně přes povolených 55mph a čerstvě předjetý vždy uviděl hrdě vystrčený prostředníček z okýnka auta před sebou. V té rychlosti a v tom dešti to bylo fakt šílené. Když už jsem dojížděl k rampě, která mě měla dovézt ze státní 287East na 23North, tak jsem jako už tolikrát vyřadil z pětky na neutrál, lehce brzdil a se zapnutým blinkrem dojížděl k rampě. Kevin byl v dodávce za mnou. Z ničeho nic mi motor zhasnul. To bylo moc špatné. Samo o sobě by to moc nevadilo, ale zároveň se mi zablokovalo řízení (aniž bych vytáhl klíček z řízení), takže jsem nemohl nic. Naštěstí fungovaly brzdy, takže jsem zabrzdil a klapnul po tlačítku výstražných blinkrů. Stál jsem tam s autem přímo uprostřed rampy a doufal jsem, že auto nastartuje. Jezdil jem s tímhle autíčkem už 2000 mil a znal jsem všechny divné zvuky a věděl jsem, jak se to auto chová. Naštěstí nastartovalo, ale hned jsem poznal, že něco není v pořádku. Problém byl v tom, že auto při volnoběhu nedrželo svých sedm set otáček za minutu, ale otáčky klesly na nulu a motor vypnul. I když jsem byl od kempu asi 10 mil, měl jsem dost vážné problémy dojet, protože kdykoliv jsem stál na křižovatce, tak jsem musel pumpovat plyn. Do tábora jsem nakonec přeci jen dojel, ale bylo to o fous. Po půlhodině klidu se auto chovalo normálně...
25. Srpna jsem měl poslední den volna. Jel jsem si ho užít do New Yorku a opravdu to stálo za to. Šel jsem do Empire State Building (jiný název pro New York je Empire State, takže ESB vlastně znamená budova státu New York).
Studentské vstupné je 9 babek. Stál jsem ve frontě asi půl hodiny a došlo mi, že bych dalších 90 minut zabil čekáním, tak jsem šel vrátit vstupenku. Zajel jsem si do Central Parku. Je to jako jiná dimenze. Oáza klidu, prostě dokonalé. Jen tak jsem se procházel a pozoroval lidi, jak relaxují, posedávají nebo leží na trávě a čtou si či debatují. Prostě úžasné. Nevidět vrcholky mrakodrapů, tak jsem nevěděl, že jsem v New York City. Těsně před západem jsem si zajel do World Trade Center na Twin Towers, nejvyšší budovy na Manhattanu-věže dvojčátka ve Světovém obchodním centru. Studentské vstupné $11, výjezd do 107 patra za 60 sekund. Zrychlení a zpomalení nešlo cítit, ale šla cítit změna tlaku, takže jsem pořád vyrovnával tlak v uších bubíncích nafukováním pusy s drženým nosem. Ve stosedmém patře jsme vystoupili a já jsem s němým úžasem pozoroval Manhattan, Queens, Brooklyn, Bronx i Staten Island. Šly vidět všechny tři mosty Manhattan, Brooklyn i Queensboro bridge. Stejně tak East i Hudson River. Pořád jsem lítal dokola a pozoroval okolí. Menší letadla šlo pozorovat z vrchu. Krásně vypadaly i brázdy, které zanechávaly lodi v Atlantiku a soutoku dvou řek. Jižněji od Manhattanu šla vidět i Statue of Liberty.
na patře byly hned u oken lavičky, odkud lidé fotili i natáčeli na video. Bylo tam i pár obchůdků se suvenýry a kavárnička. Zjistil jsem, že se dá vyjet eskalátory i do 109 patra-na střechu. Odtamtud byl výhled prostě super. Vyfotil jsem si sever Manhattanu při západu slunce. Šlo vidět úplně všechno-ESB, nádherný třpytivý vrcholek Chrysler Building... Bohužel už jsem neměl moc času, tak jsem si utíkal koupit večeři do McDonald's a utíkal na metro, abych stihnul dojet na Port Authority a chytnul předposlední autobus do číslo 194 Butler/Meadtown. Perfektní den mi pokazila jen organizace kempu, protože jsem musel pětkrát volat do tábora a čekat asi hodinu, než pro mě někdo přijede (tohle byla automatická služba tábora, že nás budou každý den automaticky vyzvedávat v 9:30pm v Butleru a vozit nás do tábora-málokdy to fungovalo tak, jak mělo).
27. Srpna dneska odjely děcka z tábora. Večer byla velká party, kde jsme měli velkou baštu a promítaly se diáky nafocené během tábora.
28. Srpna v jedenáct dopoledne odjíždí většina lidí z tábora. Nesnáším loučení. Potom, co odjeli, nás v táboře zůstalo všehovšudy dvacet. Tábor je naprosto mrtvý, nikde se nic nehne, nějak se tam to ticho a klid nehodí. Zítra odjíždím do Top of Pines na šest dní jako Computer Specialist. Ještě pár lidí z VACAMAS jede taky-většina z nich jen kvůli penězům... Jinak toho už máme všichni plné trencle, jsme hrozně unavení...
2. Září jsme se vrátili zpět do VACAMAS. V TOP bylo moc hezky, děcka byla fajn. Já jsem v podstatě přejel do nevídaného komfortu, protože v Teens jsem spal ve stanu a jídlo jsme si vařili sami na ohni každý den (i když jsme jeli do PA). V TOP jsem ale chodil na jídlo do jídelny a spal jsem v chatce. Tábor byl umístěn u nádherného jezera s ostrůvky uprostřed, kam se dalo dojet na loďce nebo kánoi, což jsem dělával většinou při západu slunce, který jsem z ostrůvku pozoroval.
3. Září ráno odjíždím z tábora s celkem čtyřmi zavazadly-taktak jsem to pobral. Přijel jseem do NY, odložil jsem si za $5 v jednom hotýlku bagáž a toulám se naposledy po NY. Je dusno, přehnal se lehký deštík. Večer jedu za $11 na letiště Newark a kolem desáté večer odlítám domů... Let trvá 6 hodin a maximální rychlost, kterou zobrazil palubní počítač na obrazovce přede mnou byla 1124km/h, což je na A330 docela dost (řekl bych až moc...)
Na prvním turnusu jsem byl na děcka ras. Bylo to zbytečné. Měl jsem totiž pořád strach, aby se jim něco nestalo. Museli jsme být pořád s nimi. Mohli si uříznout nohu, ale counseloři museli reprodukovat, jak se to přesně stalo-být u toho. Ono totiž jako counselor pracujete 24 hodin denně. Ne proto, že je to tak v propagačních materiálech, ale proto, že to tak doopravdy je. Kolikrát jsem vstával ve dvě ráno, abych doprovodil kluky na záchod, protože se bojí medvěda. Bylo to 24 hodin denně-naplno. Po prvním turnusu jsem přišel na dobré pravidlo, které jsem hned začal aplikovat: "Pokud se děcka nevraždí, nechej je." To víceméně znamenalo, že pokud jeden druhému neusilují o život, tak je všechno v pohodě. Měli jsme v podstatě dost staré děcka, na jedné straně vyžadovaly spoustu pozornosti a na druhé spoustu volnosti. Někdy bylo hodně těžké tu hranici najít. V polovině srpna se dostavila šílená únava. Je to neskutečně únavné a to tak, že velmi. Někdy jsem byl i unavený vychutnat si pořádně day off. Na třetím turnusu a v TOP už jsem jel asi na rezervy. V TOP už jsem vlastně odpočíval, přečetl jsem dvě knihy a všechno mi mohlo být ukradené.
Když se tak podívám zpátky, tak mi to připadá jako neskutečný sen. Navíc zakončený velmi krutým probuzení do syrové a drsné reality. Nicméně ten sen stál za to. I přesto, že nebylo každý den posvícení, někdy jsem toho měl plné zuby a měl jsem chuť vypadnout-kamkoli, tak přesto na léto vzpomínám jako na velmi, velmi pozitivní zážitek. Každopádně už si nedokážu představit, jak jinak bych mohl léto trávit než někde v USA.
CCUSA ve svých prospektech poněkud cirkusácky slibuje, že prožijete BEST SUMMER OF YOUR LIFE. Nevím jak ostatní, ale co se týče mě, tak svůj slib splnili dokonale.
Začnu netradičně těmi mínusy, protože jich bylo pohříchu málo:
Tábor byl hrozný-myslím tím jeho organizace. Než tábor skončil, tak spousta lidí (odhaduju asi 30) odjela dobrovolně nebo nedobrovolně domů. Bylo jich fakt hodně a o některých jsem ani nevěděl. To jsem se pak vždycky jen zeptal: "kde je vlastně ten a ten, už jsem ho dlouho neviděl." "Jo, ten odjel domů, protože už toho měl dost..."
Neviděl jsem tornádo i přesto, že jsem si to moc přál a třikrát se mi o tornádu dokonce zdálo. Tady bych měl snad jen dodat, že vím, že New Jersey není nejtornádovatější místo na zeměkouli, ale přesto. Snad někdy příště.
Přicuclo se na mě jedno klíště. To je ale, vzhledem k tomu, že jich tam jsou miliardy, vlastně pozitivum.
Nejhorším mínusem je odjezd z USA, respektive příjezd do ČR. Asi měsíc jsem se musel aklimatizovat na hnusné počasí, na lidi, úředníky, dopravu... Fuj už se mi zase vrací ten prvotní pocit zhnusení, tak toho vyjmenovávání raději nechám.
Splnil se mi jeden z mých snů-podívat se do USA.
V Americe jsem poznal strašnou spoustu fajn lidí. Moc mi teď chybí.
Viděl jsem na vlastní oči medvěda.
Konečně jsem se naučil pít z plechovky :-)
Koupal jsem se v Atlantiku a slunil se na jeho pobřeží.
Najezdil jsem po Státech přes 2000 mil, poznal jsem, jak se tam jezdí. Naučil jsem se řídit auto s automatickou převodovkou (což je otázkou jedné minuty :-), pokud umíte řídit auto s manuální převodovkou)
Vyzkoušel jsem si jízdu na šílených horských drahách.
Zamiloval jsem si Manhattan.
Moje zkušenost mi dovoluje tvrdit, že CCUSA je v pohodě, neměl jsem sebemenší problémy.
Zdokonalil jsem se v jazyce. Přestože jsem se anglicky učil jedenáct let, tak až teď můžu říct, že se bez problémů domluvím ať už v běžném rozhovoru nebo i po telefonu, vysílačce... Navíc si můžu pokecat o čemkoli, nepouštím se pouze do vášnivých debat o politice a postmoderním umění :-)
A tohle je úplně všechno, na víc si už nevzpomenu anebo by to pro vás jednoduše nemělo žádný význam. Tisíce drobných příhod a každodenních peripetií. Moc hezky se na to vzpomíná. Snad vám to aspoň trochu pomohlo.
Zpět na hlavní stránku
Tongue neboli mluva