Zpět na hlavní stránku
Protože s jídlem jsem se v USA potkával každý den, tak by bylo silně nefér se o něm nezmínit poněkud podrobněji. V jídle jsem docela přizpůsobivý, takže mi chutnalo. Jídlo bylo docela jiné než u nás a právě tyhle rozdíly teď proberu, ať víte, co všechno vás může čekat.
Během orientation week jsem jedl normálně v dining hall jako ostatní. Tam byla strava velmi pestrá a dobrá. Ke snídani byly třeba pancakes (palačinky) podávaný výhraddně s maple syrup (javorový sirup). Každé ráno bylo na snídani mléko (s jedním nebo dvěma procenty tuku) a voda nebo džus. Na snídani jsme mívali i scrambled eggs (míchaná vejce) a vždycky v neomezeném množství cornflakes (kukuřičné lupínky) Raisin bran (s rozinkama) nebo prostě bez rozinek a bez chuti. Dále malinkaté Cheerios (syrové) nebo Fruit loops (barevné, slazené) něco jako lupínky, ale ve tvaru torusu, což je anuloid (jako byste měli malinkatou pneumatiku-válec se spojenými podstavami tak, že tvoří kruh). Dále pak (většinou) toustový chleba s peanut butter (máslo z burákových oříšků) nebo jelly (džem). Mohli jsme si vzít i bílý jogurt a dosladit si ho. Dále pak měkký sýr. V dining hall byly automaty na džusy a na horkou vodu, takže se dal vyrobit čaj i káva.
Obědy i večeře byly opět velmi pestré, najíst jsme se mohli opravdu dosyta. Je těžké popisovat tady všechny druhy jídel. Snad jen, když se objevilo na talíři maso, tak šlo většinou o maso hovězí, protože Američani se děsí vepřového. Ke každému jídlu bylo i hodně zeleniny, pak i nějaká mňamka-zákusek, ovoce, kompot...
Nejvíce si pamatuju z toho, když už začal tábor. Protože jsem byl v části Teens, tak jezení v dining hall se přesunul na místo, kde jsme přímo stanovali. Měli jsme tam ohniště a ve stanu s ledničkou a plechovou skříní jsme uchovávali veškeré potraviny. Každý den odpoledne po plavání jsme si odnášeli jídlo na večeři, snídani a oběd. Vařili jsme si sami na ohni celé dva měsíce.
Snídaně se většinou skládala z cereálií (cornflaky), které si všichni zalívali mlékem. Občas se udělaly pancakes nebo scrambled eggs.
Na oběd jsme dělali nejroztodivnější věci. Špagetová omáčka, stejky, kuřecí nugety, kuřecí stehna, párky atd. Přílohou většinou byly brambory, rýže, špagety nebo těstoviny (pasta). Pokaždé jsme měli zeleninu jako salát.
Večeře byly stejné jako obědy-vařilo se. Když se nám nechtělo vařit, tak na snídani, oběd i večeři jsme si dělali tousty. Toustový chleba s peanut butter nebo jelly. Nebo toustový chleba, sýr, kečup, hořčice, salám, krocan (na plátky nasekaný) a různá zelenina. Stejně tak se používaly rohlíky na hot-dogs.
Vaření vlastně byla hra. "Na děcka, tady máte jídlo a hrejte si. Měli byste si z té hračky, co uděláte najíst..." Výsledkem bylo úděsné plýtvání, které mi dělalo hodně špatně... Časem jsem ale otupěl. Taky mělo jít o to, že se děcka naučí vařit. Byly ale většinou hrozně líné a nechtělo se jim ani udržovat oheň ani vařit. Jim to bylo úplně jedno. Takže to nakonec většinou končilo tak, že jsme vařili my (vedoucí)-popřípadě s pomocí pár snaživých dětí, protože my jsme hlad měli. Nám to zas tak moc ani nevadilo, protože nám vaření trvalo chvilku, zatímco děcka byly schopné vařit hodiny a řvát, že jsou hladní.
V Americe se narozdíl od naší republiky jezdí auty. To jsou dopravní prostředky, které jezdí i brzdí a mají deformační zóny. Aut jsou v Americe mraky, protože tak, jak my jdeme do obchodu, tak Američani jezdí. Proto jsou auta všude a na chození to nikde moc není uspořádané (kromě velkých měst). Neexistuje tedy chození po okraji cesty. Sice se to dá, ale je to hrozně nebezpečné.
V podstatě se tam jezdí stejně jako u nás. Všechny podrobnosti najdete v řidičském manuálu Driver's Manual (soubor PDF-velikost 679 354B). Jediný rozdíl, který okamžitě zaznamenáte jsou řidiči. Jsou velmi ohleduplní. Troubení jsem téměř neslyšel. Pouštějí se, prokazují si laskavost. Neexistuje něco jako výhoda toho, kdo má silnější motor. Několikrát se mi stalo, že mě řidiči v protisměru normálně pustili, když viděli, že na odbočení doleva čekám na rušné cestě už nějakou dobu. Dále se může odbočovat doprava, i když jste na křižovatce, kde svítí červená.
Řídil jsem většinou Nissana s přívěsem. Celý vehikl měl něco kolem desíti metrů a mně to zpočátku připadalo strašně moc. Poté, co jsem viděl pár nadměrných nákladů, kdy se na tracích (trucks) po dálnici běžně převážejí domy (jeden až tři), tak jsem lehce vychladnul.
Miluju dálnice. Ty americké. Ne, že bych rád jezdil po dálnici, ale jet po americké dálnici, to je něco... To prostě musíte zažít. Běžně jsou v každém směru čtyři pruhy, ale jel jsem i po dálnici se šesti pruhy. Naprostou samozřejmostí je dokonalé značení cest a odboček. Každou chvíli se objeví značka SPEED LIMIT, což je většinou 55mph nebo 65mph, což je pro Evropana nezvykle málo. Ale tady platí bezpečí nadevše. Na silnici je taky většinou vypsáno co to je za cestu a jakým směrem se přibližně ubírá. Podle tvaru značky lze navíc poznat i typ silnice (State, Interstate, atp.) Takže značka 287W mi říká, že jedu po Interstate (to jen podle tvaru) 287 na západ. Stejně jako ve skutečnosti je značka nakreslena i v mapě, takže se velmi lehce hledá. Občas jsem při řízení zahlédl na středovém pásu mezi oběma směry dálnic zahlédl policejní auto. To jsem podvědomě zpomaloval. Policisté na dálnici HIGHWAY PATROL fungují krapet jinak než u nás. Když uděláte přestupek, tak vás nezastavují plácačkou (na šestiproudové dálnici to ani nejde), ale začnou vás honit. Až vás chytí, tak vás sice nesní, ale napaří vám pokutu. Musíte se smát a vypadat šťastně, že vás chytili a mít ruce na volantu. Platí pravidlo platit a pak si stěžovat. Jakýkoliv odpor může být považován za maření úředního výkonu a můžete skončit v base. Ty ruce na volantu musí být proto, že v USA se používají zbraně trochu více než u nás, a kdybyste se začali sápat po dokladech, které máte v pravé zadní kapse kalhot, tak se vám může stát, že si policajt bude myslet, že ho chcete postřelit a pravděpodobně odpoví palbou. Naštěstí mě policajti ani jednou nestavěli. Bylo by to nabeton za rychlost a to bych se asi nedoplatil.
Vodorovné značení (to je to pod autem) na silnici vám jasně říká co můžete resp. Musíte. Například když se náhodou octnete v pruhu, kde je napsáno LEFT TURN ONLY, tak ať chcete nebo ne, tak musíte odbočit doleva. Stejně tak na dálnici, je nad pruhem například cedule SPRINGFIELD EXIT LANE ONLY, to znamená, že za chvilku se tenhle pruh odpojí a přejde v rampu, která se napojí na cestu, která vás dovede do Springfieldu. Na rampách jsou uvedené maximální rychlosti, kterými tam můžete jet. Rampy jsou totiž většinou táhlé oblouky, takže je třeba jet velmi pomalu (40mph až 25mph).
Benzín se v Americe prodává ve třech verzích. Liší se cenou a kvalitou. Ceny se hodně liší i mezi jednotlivými státy. Všechen benzín je bezolovnatý (unleaded). V NJ benzín stál třeba $1,59-$1,69-$1,79. Cena se vždy udává na jeden galon (3,785l) benzínu. Cenu nafty už si bohužel nepamatuji. V PA jsem ale viděl i cenu $1,35 za běžný benzín. Ve státě NY byl zase benzín o něco dražší. Cena benzínu však není něco, s čím by si Američani lámali hlavu. Mají obrovská auta, která jezdí na velké vzdálenosti, běžným vybavením je klimatizace, takže auta spotřebují spoustu benzínu.
Benzínové pumpy (některé) jsou velmi dobře vybaveny a člověk tam v obchodě nakoupí vše, co potřebuje. Samozřejmostí jsou boxy s ledem umístěné před obchodem. Američané totiž většinou cestují tak, že si v cooler boxech vozí pití (my jsme v nich do PA vozili jídlo a mléko) a cestou do nich doplňují led. V obchodě zaplatíte led a když vyjdete ven, tak si led v plastikovém pytli vyberete v běžně přístupném boxu. Neuzamčeném. Dokážete si něco takového představit u nás? Lidi by kradli led jak diví. Ne, že by ho asi tak moc potřebovali, ale byl by přece ZADARMO, ne?!
Ježdění po USA je moc fajn a je levné. Budete-li k tomu mít příležitost, pak nemohu nic jiného než tuto aktivitu doporučit.
Zpět na hlavní stránku