...tu svou jsem si na svět našel 30. července roku 1978 ve dvě hodiny ráno v Karvinské porodnici. Dětství mi bylo sladkým obdobím nevědomostí a objevováních nových cest. Jezdíval jsem každé léto k babičce na vesnici na východním Slovensku. Naučil jsem se hezky slovensky, hlavně teda mluvit sprostě (k radosti okolí, které mě učilo). Rodiče mě pak zase vždycky znova učili mluvit česky a především slušně. Každopádně Slovensko je pořád ve mně a pokaždé, když tam s rodiči zajedeme upadám nostalgicky do vzpomínek na senem provoněné dětství.

Protože mi bylo moc smutno, tak jsem si přál sestřičku a bylo mi naděleno. Přesto, že mám hromadu zážitků a zkušeností s dětmi, moje sestra je pro mě nekonečnou studnicí poznání a cestou k vlastnímu zdokonalování. Ač mám děti velmi rád a jednou bych si taky rád nějaké pořídil, tak vím, že jsou i děti jako má sestra (vypadá jako víla, ale není), což mě vždy vede k podstatně hlubším úvahám o případném otcovství...

Jak s léty těžce a pomalu přibírám na rozumu, tak jsou pro mě stále cennější má rodina a mí přátelé, bez nichž bych nikdy nebyl tím, kým jsem. Je jich několik, některé z nich znám již celá léta. Za zmínku rozhodně stojí můj vážený přítel Maple, křehká, éterická bytost, schopná utržit například řezné rány i v případě, že venku fouká ostrý vítr. Dále pak Skifo, o kterém již byly popsány tuny papíru, a na tomto malém prostoru je nemožné popsat tak spletitého, přesto přímého člověka. Bylo by hrubostí opomenout Miguela, člověka, který mi pomáhá ve chvílích, kdy klesám na mysli s tím, že jsem netečný až latentní, uvědomit si, že jsem na tom vlastně fajn. Do tohoto odstavce patří spousta dalších lidí, jejichž jména tu sice nejsou k přečtení, ale jsou mi přesto velmi drazí.

No, a co já? Zbožňuju podzim, zapadající slunce, pláže a oceán a vítr (ten vyfocený nemám). Rád a hodně poslouchám hudbu, rád chodím do kina, rád občas jen tak chodím sám a srovnávám si věci v hlavě. Rád běhám a plavu, pár let zaníceně provozuju aikido. Rád si brnkám na kytaru a doufám, že se jí jednou budu moci věnovat více, a snad to nebude až v důchodu. Rád si čtu a občas něco i píšu (starší články), a ono se to někdy i líbí. Mám rád vtipy. Docela s oblibou se učím cizí jazyky, které mi pomáhají nořit se do kultur a myšlení lidí, kteří jimi mluví (Polski-już od dziecka, English-no doubt dude, Français-pas mal, Español-soy novicio, Русский язык-хоть немножко). Člověku to pak někdy pomůže vidět věci z jiného úhlu a občas je i jinak chápat. No, a taky se už nějaký pátek točím kolem počítačů jsa studentem FIT VUT. A taky moc rád fotografuju. Přestože jsem na světě pár let, tak mi to někdy připadá, jako bych prožil několik životů. Snad momentální lehkou trudomyslností, chce se mi napsat, že zatím mi to v tom životě připadá tak, jako by se všechno jenom komplikovalo. Když si vzpomenu na své loňské "problémy", tak se jim musím pousmát... (což platí bez ohledu na to, kdy tohle čtete). Snad to tak má být, spousta známých se mnou tento názor sdílí, jen nám jaksi přijde nefér, že nám to nikdo na základce neřekl.

Narodil jsem se v Karviné a do jisté doby to vypadalo, že tam zůstanu navěky. Naštěstí jsem se na dobu studií uhnízdil v Brně. Po bouřlivém ;-) vztahu se ze mě stal světobloudil a během následujících dvou let jsem navštívil více míst, než předtím za celý život. Nicméně osudovou se mi nakonec stala Amerika (2000 a 2001), která mě ovlivnila nejvíce...